Silvestrovské setkání Taize v Praze 2014

2. 1. 2015 21:15
Rubrika: Poutě | Štítky: Taizé , pouť

V Praze se na přelomu roku odehrála nenápadná velká akce. Bylo zveřejněno, že setkání se zúčastnilo třicet tisíc poutníků z Evropy i jiných částí světa. Ubytování poskytlo více než 2500 domácností..

Sledoval jsem s napětím, jak to dopadne, především, když ještě 21. prosince scházelo 3500 míst. Byl jsem rád, že jsme se také rozhodli se svými spolubydlícími na pražských Vinohradech přijmout 4 poutníky. A s očekáváním jsme vyhlíželi, kdo to bude. Rozdělili jsme si role, kdo se bude starat o jídlo a běh věcí na bytě a kdo se bude víc angažovat během programu.

Vše pro nás začalo pondělním příjezdem skupiny cca 200 poutníků na Jabok, kde probíhal příjem mladých lidí, kteří se pak vždy ráno scházeli při modlitbě v kostele sv. Apolináře. Ve skupině bylo zastoupení většiny evropských národností a přijelo také několik mladých z Ukrajiny a Běloruska. Celý příjem byla první zatěžkávací zkouška pro náš přijímací tým, především pro manželé Mikuláštíkovi, ale také pro Marušku, Mílu, Jirku, Lucku a další. Jedni rozdělovali bydlení, druzí vařili čaj a kávu a nakupovali různé pochutiny, aby poutníci snědli alespoň něco, než se odbaví. Nad vším také dohlíželi dva dobrovolníci z Chorvatska a tři holky ze Slovenska, kteří přijeli už dříve a hodně věcí připravili předem. A byl tam také jeden Francouz, myslím, že byl dobrovolník přímo z Taize.

Nakonec k nám byli přiděleni tři kluci z Polska a jeden ze Švýcarska, s kořeny z Madagaskaru. První večeře a první snídaně, byly takové oťukávací. Moc se toho nenamluvilo, spíš jsme se tak poznávali a pokusili se domluvit na nejzákladnějších věcech. Kluci Poláci byli z Plocku a Martel z Lausanne. Velmi inteligentní kluk, doktorand na univerzitě, který měl velmi jasné, bystré oči a jakmile opadnul úvodní ostych, tak se rozmluvil a řekl bych, také se i víc otevíral. Dva z Poláků měli jméno Tomek a třetí se jmenoval Piotr. Především Piotr jevil velmi aktivní zájem o památky v Praze. Vytáhnul velký seznam toho všeho, co by chtěl vidět, až jsem si říkal, jak to chce stíhat. Ale, když jsme se pak v průběhu dní setkávali večer na bytě, tak kluci potvrdili, že byli na programu a v mezičase poznávali Prahu. A důvěra mezi námi rostla, den ze dne.

Já jsem ráno chodíval o něco dříve na zkoušky malého hudebního tělesa, které postupně vznikalo a rozšiřovalo se. Do poslední chvíle jsem pořádně nevěděl, jak to vlastně bude. Mikuláštíkovi mi řekli, že tam budou nějací dobrovolníci, kteří to povedou. Tak jsem prostě vzal kytaru pod paži a šel jsem ke sv. Apolináři půl hodiny před začátkem první ranní modlitby, kdy jsem si říkal, že by mohla být nějaká zkouška. A ono ano. Objevil se tam Michael, bohoslovec ze Švýcarska, který měl také kytaru a měl se k tomu, začít zkoušet písně k modlitbě. Jen se tak rozhlížel okolo sebe, kdo by také mohl zpívat, tak jsem se nabídnul a bylo to. Tímto způsobem se nás sešlo asi 5 muzikantů a zpěváků, včetně Slepičky (Lucie Chrápavá), která je nevidomá, ale o to víc a líp zpívá a hraje na flétnu. Dále se k nám přidala výborná zpěvačka Hannah z Německa, z Berlína a především Eryk z Běloruska, který mi připomínal svým zjevem herce Jiřího Vimmera. Eryk by rád studoval v Praze hru na kontrabas, ale projevil se jako výborný hráč na xylofon a zvláštní druh harmoniky, do které se foukalo, ale nebyla to klasická foukací harmonika. A pak příležitostně zpívaly také Lucka, Lenka, Míša, Věrka a další. Ve sv. Apolináři je nové ozvučení, tak to byla opravdu paráda.

Bylo očividné, že den ze dne byl náš hudební doprovod a zpěv lepší a lepší a samotné nás to velmi bavilo. Sv. Apolinář je poměrně studený kostel, tak jsme se snažili, aby poutníci nemysleli na zimu, ale mohli si dobře zazpívat a modlit se. 

Ve středu mně a Eryka pozval Michael na polední modlitbu švýcarské skupiny, která měla probíhat u sv. Tomáše, u augustiniánů za Karlovým mostem. Chtěl trochu posílit mužské hlasy. Ten kostel byl snad ještě studenější než Apolinář a když jsem viděl mladé Švýcary jak tam mrznou a doslova se klepou, tak mi jich bylo skoro až líto. Ale seděli jsme úplně vepředu, snad dva tři metry vedle bratří z Taize. A to bylo velmi silné, vidět, jak se bratři modlí. Jak se soustředí na zpěv a na texty, a vůbec celkově, jak jsou usebraní. 

Ti lidi měli na sobě krásné červené šály s helvétským křížem. Udajně mají na každé silvestrovské setkání Taize nějaký doplněk, který je identifikuje, odkud jsou. Já jsem se dal po modlitbě do řeči s některými z nich a ptal se, jestli už byli na obědě. Nakonec se nás utvořila skupinka asi šesti lidí a na druhý pokus jsme se dostali do jedné restaurace na náměstí Jiřího z Poděbrad, kam jsme přejeli metrem, protože v centru bylo opravdu hlava na hlavě.

Mši svatou za poděkování za celý rok sloužil o. Stefano ve středu od 17hod u Alžbětinek, a pak už se vše připravovalo na večerní modlitbu, která od 23hod proběhla u sv. Apolináře. Hráli a zpívali jsme o sto šest a půlnoc se přiblížila velmi rychle. Poté, ještě od půl jedné proběhlo setkání národů na Jaboku, skoro až do tří hodin, kde se představilo asi osm národností.

Na nový rok jsme měli mši opět u Apolináře v 10:30, a poté jsme s klukama na bytě a našima sousedkama holkama, připravili oběd, kde nás bylo celkem 16 lidí. Dali jsme dohromady dva velké stoly. Holky uvařily polévku, my jsme nachystali maso a brambory a byl z toho krásný kulinářský zažitek. Kluci Poláci nám velmi pomohli. Velmi se mi líbilo, že u toho panoval takový "Taize duch", tj. že sice přišli hosté na oběd, ale naprosto automaticky se ptali s čím můžou pomoct, tak jsem jen rozděloval úkoly a za hodinku bylo vše připravené, dovařené, všichni seděli, měli čaj, talíře, lžíce, příbory, atd. Od naší další sousedky Majky Světničkové jsme dostali výbornou buchtu, tak jsme ji pak mohli nabídnout ke kávě. Loučili jsme se ve skvělé atmosféře a všichni nám moc děkovali. Bylo to velmi dojemné.

Společných modliteb v Letňanech jsme se zúčastňovali už od pondělka. Vzpomněl jsem si na svá studentská léta, kdy jsme jezdívali do Taize a seděli tam na zemi nebo na klekátkách a zpívali. Bylo to velmi hezké, být tam mezi těmi davy lidí a zpívat a modlit se. Ten kdo zažil slavnost světel se svíčkami, tak určitě potvrdí, že to je něco neobyčejného. Zaujal mne ten moment, kdy svíčky uprostřed jejich délky dohořívaly (asi z bezpečnostních důvodů) a někteří se snažili moci mermo je znovu rozžehnout a ono to nešlo.. Na jednu stranu takové zklamané výrazy, ale pak mnozí pochopili, že to dohořívá i těm okolo, tak v tom asi něco bude -:).

Během celého setkání jsem byl svědkem několika krásných minipříběhů. Například když v tramvaji zpívala skupinka holek, zřejmě z Polska, píseň Staňte se solí.. Zpívaly to krásně, čistě, češtinou s roztomilým přízvukem. A nejeden pražan se otáčel, co se to děje, kdo to tak zpívá. Anebo když se poutníci při příjezdu, i při odjezdu pohybovali v MHD, tak nejedenkrát jsem si všimnul, že když si nějaká holka nasazovala batoh, tak se jí dostalo pomoci od lidí, kteří zrovna také někam právě cestovali. Naprosto skvělá byla atmosféra v metru, když jsme se vraceli z poslední modlitby z Letňan. Mnozí zpívali celou dobu. To byla opravdová radost. A vše navíc velmi spořádaně, bez strkanic a jiných problémů. Pro Prahu, a nejen ji, obrovské svědectví!

Když jsme se v pátek loučili, bylo to, jako by se loučili staří známí. Ale Piotr z Polska prohlásil, že se nevidíme naposled. A Tomek k tomu přidal, že nás zve na Světové dny 2016 do Krakova -:).

Zobrazeno 1586×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio