Pěší pouť do Slavkovic 2014

Letos byla pouť pro mně velmi náročná. Řekl bych, že snad skoro nejtěžší ze všech těch šesti ročníků. Celé to ovlivnily první dva dny, sobota a neděle, kdy bylo velké horko a slunce pálilo. A já jako pražský kancelářský úředník vyrazil do přírody, a to jsem si vzal ještě týden předtím volno, abych si doma v Děrném trochu navyknul na svěží vzdoušek při sušení sena. To horko nás vysálo, byl jsem tam sám kytarista a musel jsem hodně hrát - hrajeme a zpíváme za chůze díky ozvučení - a když se k tomu přidalo takové polospaní v noci, tak se to do konce poutě nepodařilo úplně dohnat. Ale odpočívat budu v důchodě si říkám v takových situacích.

I přes náročnost byla letošní pouť krásná. V sobotu 19.7.2014 ráno se nás sešlo v komunitním centru Matky Terezy v 7hod ráno okolo 40 lidí. Pro mně to tedy začalo už v pátek večer, protože se mi ohlásil spolupoutník Pavel Adamec, skvělý chlap z Olešnice, učitel, jeho syn byl letos vysvěcen na kněze a požádal mně o nocleh na mém privátě na Vinohradech. Já v první chvíli moc nadšen, upřímně řečeno nebyl, protože se u nás chystalo stěhování Bořka, ale pak jsem se naštěstí rychle vzpamatoval a Pavlovi volal, že ať samozřejmě přijede! A byl z toho krásný večer. 

Po mši v komunitním centru v Praze-Hájích jsme vyrazili na první etapu a ejhle, nefungovalo nám ozvučení kytary, resp. bezdrátový signál. Během pouti si totiž neseme ampliony, ze kterých se line zvuk. Já většinou, když hraju, mám ozvučenou kytaru a zároveň mám na puse bezdrátový mikrofon kvůli zpěvu. No, a milé ozvučení kytary nefungovalo. Tak to nebyl dobrý začátek.. Musel jsem hrát akusticky, s trsátkem a mlátit do toho, aby bylo něco slyšet. Ale naštěstí ten mikrofon u pusy bral částečně i tu kytaru, tak to celkem šlo. Říkal jsem si, aspoň nebude během cesty takový hluk..

První večer jsme přišli do Kostelních Střímělic a ubytovali se, podobně jako vloni, u rodiny Honzy Zichy, který se o nás staral královsky. Poseděli jsme na terase jeho domu a grilovali místní speciality. Až jsem si říkal, že to není moc kající, ale člověk má příjmout, co mu nabídnou. Tak jsem to přestal řešit a dal si v klidu také pivo. Honza je člověk, který jako student vítal na sv. Kopečku v roce 1995 Jana Pavla II., tak je to velmi zajímavý člověk a vždycky si máme o čem povídat. Má velké porozumění pro lidi, kteří se vydají na pouť.

Druhý den ráno, to byla neděle, vyrážíme na mši do Sázavského kláštera. Je to něco přes 10 km, takže jsme vyrazili svižně a dorazili před 11 hod, a pak slavili s místníma mši, které předsedal P. Radim Cigánek, zajímavá postava pražské arcidiecéze, který se čerstvě zotavil z těžké nemoci. Věřím tedy, že zotavil a hned byl poslán na Sázavu. Poté obědváme v městě Sázavě a P. Radim se spolu s jeho rodným bratrem vydávají s námi na odpolední etapu, už opravdu okolo řeky Sázavy, tak vidíme první vodáky.

Večer přicházíme do Uhlířských Janovic, kde už si na nás zvyknul za ty roky P. Kamil Vrzal, který většinu poutníků ubytoval v místním Komunitním centru sv. Jiljí. Pár z nás spalo na trávníku, před domem a docela to ušlo. Teda samozřejmě se špuntama v uších, protože místní pejsci byli v noci celkem aktivní. Kupodivu tedy nikdo nechrápal, ale slyšet byli psi a projíždějící auta.

V pondělí ráno jsem si říkal, co že budu jako dělat, když jsem tak vyřízený, ale dříve než se stačilo jakkoliv přemýšlet, jsme už vyrazili na další etapu a byl jsem velmi rád, že se našli lidé, kteří byli ochotní zpívat a capella z kancionálu, takže jsem mohl nechat kytaru na určitý úsek v doprovodném autě a jít jen tak volně. To byla velká pomoc. Prostě, jeden kytarista na takovou pouť je málo. Ale zase to bylo něco nového a slyšet zpěv písní z kancionálu během chůze nebylo také až tak marné. Ty texty a melodie mají něco do sebe.

Mši svatou slavíme v krásném poutním místě zasvěceném sv. Anně v Sudějově. Přijíždí i P. Kamil s jeho kaplanem a tak trochu žehlíme, že jsme se někteří včera večer osprchovali v pokoji, resp. koupelně, která patřila tomu místnímu kaplanovi, který zrovna nebyl doma. Měli jsme totiž k dispozici pouze jednu sprchu (cca 30 lidí, protože někteří byli v rodinách) a když jsem přišel na řadu já, tak mi nějaká chytrá hlava řekla, že ať jdu naproti, že v tom pokoji je také sprcha. V první chvíli mně napadlo, že je to pokoj P. Kamila a že nám ho dal k dispozici, když nás bylo tolik, ale bohužel to tak nebylo.. Když se kaplan v noci odněkud vrátil, tak psal P. Kamilovi SMS, že našel ve své koupelně nějaké cizí tričko a další věci.. Tak tomu moc nerozuměl. Tak jsme to museli žehlit a vysvětlovat, ale kaplan byl nakonec v pohodě a vše se vysvětlilo.

Pokračujeme dál, vždy ráno se modlíme po úvodních několika kytarových písních k Duchu svatému, Panně Marii a budíčku Vstávejte myšáci ranní chvály z breviáře. Máme s sebou nedělní texty a střídáme pouze antifony a občas využijeme i chytrý telefon na krátké čtení a prosby. Každý den je totiž strukturován tak, že vycházíme okole sedmé za zpěvu, když opustíme město, pak se modlíme zmíněné ranní chvály a přečte se evangelium a následují půl hodiny ticha. Vše za chůze. To vše během prvních cca 5 km etapy. Poté následuje 30min odpočinek, někde na kraji lesa a vyrážíme na druhou etapu dne, také cca 5-8km, během které kromě zpěvu, zazní přednáška. Tento týden jsme se zamýšleli nad tématem: "Ty jsi svědek mého milosrdenství". Byla tedy řeč o rodině, o proměně hříšníka ve svědka BM, o osobním vztahu ke Kristu, o modlitbě, o duchovním doprovázení, o společenství, a také o aktivitě palotinů o Unii katolického apoštolátu, kterou založil sv. Vincenc Palloti.

Přicházíme do Zruče nad Sázavou a stejně jako vloni mírně prší. Na faře nás spí více lidí, než vloni. Nás bylo v místnosti 12 chlapů, tak to byl takový spánek nespánek, ale dalo se. Zase to mělo takový zvláštní náboj, když byla jenom studená sprcha. Tak jsme se rozhodli, že zajedeme do Tesca ještě pro nějaké jídlo a koupili teda i pár piv. K mužskému společenství se to tak nějak hodilo.. Nevím, co teda pily ženy, které byly ubytovány v sousední budově -:). Večer v 8hod jsme se ještě pomodlili v místním kostele a vrcholem bylo, když jsme vytvořili v kostele kruh, drželi se za ruce a zpívali O Pane zhasíná den. Vím, že se to holkám líbí, ale tentokrát to bylo opravdu silné a krásné.

Další den máme namířeno do Světlé nad Sázavou a jdeme přes Číhošť, místo působení umučeného P. Josefa Toufara. To je velmi hluboký moment pouti, když pak v číhošťském kostele poklekáme a posloucháme svědectví jedné starší farnice, která je snad rok od roku ve svých cca 90-ti letech svěžejší a čipernější.. Poté se přesouváme k místu, kde je geografický střed České republiky a zpíváme českou hymnu. Krásný moment. Vždy odpoledne po obědě se modlíme okolo třetí hodiny Korunku k BM a během poslední etapy také růženec. Na noclehu nabízíme těm, kteří nás ubytují, aby napsali na lístek úmysly, prosby, za které se pak modlíme. Ve Světlé se ubytováváme v penzionu Maria, kde jsou ženy ubytovány v pokojích a chlapi uléhají na chodbách a ve společenské místnosti.

Ráno vyrážíme do Havlíčkova Brodu. Není to jednoduché ubytovat poutníka, resp. to celé zorganizovat. Dobrým příkladem byl pan Tomáš, který si nás poutníků vzal domů hned 12. A udělal velkou hostinu, na které pracoval celý den, vzal si kvůli tomu volno. Pracuje jako pomocný kuchař v jedné jídelně, tak se vyzná. A pak vyjde najevo, že sám chodí velehradskou pouť, takže má k poutím velký vztah.

Mši svatou slavíme další den v dalším poutním místě, a to v Pohledu. Vcházíme do oblasti, kde působil stavitel Santini a je to znát. Krásná kaple. Doplňujeme si vodu z místního pramene a chvíli vyhlašujeme pátrání po ztracených klíčích řidiče doprovodného auta Petra, ale dopadlo to dobře. Našly se. Tedy pouť pokračuje směle dál. 

Míříme do Velké Losenice, kde se dostávám na ubytování do rodiny pana starosty obce Sázava. Je to krásný večer, skvěle se o nás starají a družný hovor se rozvinul dlouho do noci..

Slavkovice se již blíží a my poslední den vcházíme do Žďáru nad Sázavou a v místní bazilice minor se znovu uchvacujeme krásným prostorem, "kde bydlí Bůh". Panna Maria zde má zajímavou sochu a vůbec, celý prostor velmi dýchá. Vystupujeme na Zelenou Horu, která by měla být brzo vrácena církvi v restitucích a mně se honí hlavou, jak to všechno církev ufinancuje..

Před Slavkovicemi nám o. Tomáš všem děkuje za pomoc při pouti. Během pouti bylo patrné, že záleželo na každém jednotlivci, jak se bude chovat, jak se přizpůsobí, podřídí. Protože když bylo vyhlášeno ticho a např. jedna dvojice by to neakceptovala, tak bylo po tichu.. Takže disciplína byla velmi důležitá. A všichni se opravdu snažili. A odměnou za to byla krásná, až rodinná atmosféra, která zrála den ode dne víc a víc. Nejpatrnější to bylo na těch přestávkách, kdy první dny seděli lidé od sebe několik metrů, ale ke konci pouti už se více shlukovali..

Do Slavkovic jsme vcházeli za zvuku zvonů a chvíli po nás přišel fulnecký a také hodonínský proud. Hned následovala křížová cesta a pak mše svatá. Takže z poklidného putování se stalo najednou velká akce, vždyť jenom poutníků bylo cca 150. A k tomu místní lidé. Večer jsme měli setkání poutníků a sdíleli se o zážitky a prožitky během pouti. Bylo to milé. Nejvíc mně zaujalo asi svědectví jedné paní, která se přidala k pouti snad jen na jeden den, ale "dostala tolik", kolik poutníci, kteří putovali už od soboty. Přirovnala to k podobenství o najatých dělnících na vinici, když ti v pět dostali stejně denárů, jako ti od rána. Kdo nechtěl spát, mohl adorovat, resp. kdo chtěl adorovat, nemusel spát. Já jsem se posadil na lavičku před vystavenou eucharistií, když v tom mi zaklepala na rameno paní Petra, u které jsme kdysi byli ubytovaní, že jestli bych k nim nešel na pivo, že její manžel sedí na terase sám. Tak jsem tam šel a poseděl s panem domácím. A byl z toho parádní večer. On není věříci a ona zřejmě dělá co může, aby to s ním nějak hlo. Ale mně přijde ten člověk v pohodě, je velmi šikovný, zručný. 

Pak jsem si šel lehnout na chvíli do stanu, který tam byl postaven pro poutníky a ráno jsme se v 8hod modlili ranní chvály. Sestra Pavla snad vůbec nespala. Modlila se celou noc. To já obdivuji, to bych nedal.

V 10hod slavíme mši svatou a hlavní celebrant P. Lízna SJ to pojal originálně. Nezaujatý člověk by jej označil jako neřízenou střelu. Je to opravdu poutník a je na to náležitě hrdý. A je také hrdý na to, že je kněz, služebník Boží. A dává to najevo dost neomšelými způsoby a gesty, kde by jeden tak trochu kroutil hlavou, když předváděl, jak Otec vítá svého syna. Ale je zároveň velmi autentický.

Po fázi, kterou každoročně nemám moc rád, protože po ukončení mše se má člověk rozloučit s 50 lidmi a najít si způsob, jak se dostane do Žďáru na vlak, tak mi přijde, že jak máme celý týden parádně zorganizován, tak tady ta poslední fáze je vždycky správný chaos.. No, ale nějak jsem se na nádraží dostal, díky P. Honzovi Davidovi SAC.

Ale ještě to nekončí. Volá mi můj kamarád, zemědělec Ondra Vedral, že jestli bych za ním nepřijel do Kozojed u Ratají nad Sázavou, že má žně a že bychom vozili obilí od kombajnu a lisovali slámu. Mně ty věci neskutečně baví, tak jsem vystoupil ve Světlé nad Sázavou a říkal si, že budu čekat hodinu a půl na přípoj do Ratají, když v tom ve Světlé vystoupil také spolupoutník Zdeněk, že má ve Světlé zaparkované auto, a že pojede do Prahy, takže by mně do Ratají mohl zavézt. To bylo něco! Takže jsme víceméně projeli celou trasu poutě autem nazpět, chvíli se znovu zastavili v Číhošti, a okolo čtvrté jsem byl na farmě. To byla sobota.

V neděli ráno jdeme s Ondrou na mši do Ratají a ejhle, mši sloužil opět P. Radim Cigánek, se kterým jsme slavili mši minulý týden na Sázavě. To bylo skvělé!

Já jsem Ondrovi ještě trochu pomohl na farmě a odpoledne se vydal sázavským pacifikem do Prahy.

Letošní pouť byla náročná, ale krásná. Putovat za Božím milosrdenstvím se vyplatí.

pozn.: autorem fotek - Petr Knob